Embedded Files
Kdo byl, ale úplně první, který se prosadil i na evropské scéně v reprezentačním dresu? Seznamte se s Davidem Mánkem, Mistrem Evropy 2004 a Vicemistrem Evropy 2005 v kategorii U16 a hráčem s neuvěřitelně rychlýma rukama, který stálé válí v sokolském dresu.
Davide jsi dlouholetým hráčem a matadorem v Ostravském TJ, vzpomínáš si na své hokejbalové začátky, kdo tě k hokejbalu přivedl?Pokud se nepletu (pokud ano, tak promiň mami), tak to byl můj táta, který našel v Avízu inzerát o náboru. Na staré sokolské hřiště tehdy přišlo snad 40 mladých uchazečů o sokolské dresy . Hráli jsme tehda 4+1 na malém starém hřišti, které mělo spotřebu hokejek přibližně jednu na měsíc, bez helem a s tenisákem naplněných vodou. Bylo to tehda moc fajn, hrálo a trénovalo se jen pro radost ze hry.
Postupem času ses dostal až do reprezentace U16, se kterou ses stal mistrem (2004 Německo) a vicemistrem (2005 – ČR Ostrava) Evropy. Co myslíš, kdo nebo co ti k tomuto úspěchu nejvíce pomohl?Myslím, že těch faktorů bylo tehda asi více. V prvé řadě můj táta, který hokejbalu obětoval obrovské množství času a tím pádem jsem měl veškerý servis pro trénování. Potom určitě sokolská parta co tehda byla. Sezónu předtím, než jsem byl poprvé nominovaný, jsem vyhrál cenu pro nejlepšího střelce a nejproduktivnějšího hráče soutěže, s týmem jsme vyhráli soutěž, tím si myslím, že jsem se dostal na oči repre trenérům. V další sezóně tehda přišla pozvánka na kemp do Pardubic a já tehdy uspěl a jel na své první Mistrovství Evropy do Německa. Rok na to bylo Mistrovství u nás v Ostravě, dostat se tam a odehrát Mistrovství ve městě, kde jsem vyrostl, byl pro mě obrovský zážitek.
Vzpomínáš si na nějakou legrační historku z reprezentace? (Nemusí být legrační, napiš některou, kterou si vybavíš nejsilněji)Vzpomínám si na více vzpomínek. Například když jsme se přemisťovali po posledním kempu v Praze přímo do Ostravy na koleje VŠB, kde jsme byli po dobu mistrovství ubytování, tak si mě trenéři asi kolem 1 ráno zavolali k řidiči autobusu, jestli bych mu pomohl s cestou na koleje… Poslal jsem ho o odbočku dříve, místo ke kolejím VŠB k fakultní nemocnici… Jinou trošku pikantnější historkou je vzpomínka na otázku kluků z Čech. Ptali se mě jak si v Ostravě říkáme? Zda ty krá*o, nebo ty vo*e a já jim ostravsky odpověděl ty pi*o
Zažil jsi většinu úspěchů i v mládežnických kategoriích TJ Sokolu Poruba, popiš nám, co podle tebe vedlo k těmto úspěchům v sokolských začátcích?Výborní trenéři a skvělá parta. Trenéři, kteří nás tehdy trénovali, tak nám nic nedali zadarmo. I když jsme vyhrávali, tak žádné plácání po ramenou se nekonalo. Jakmile člověk něco na tréninku nebo v zápase vypustil, tak to většinou bolestivě nebo aspoň slovně pocítil. Dodneška mám v paměti palouček, kliky na počítání, různé kopce za sokolovnou... Uměli samozřejmě i pochválit či s námi slavit, ale vždy nás učili pokoře a nemít nosy nahoru. Myslím si, že v tehdejší partě bylo hodně výborných hráčů, kteří táhli za jeden provaz. Neřešili jsme, kdo hraje s kým, a podřídili se. Samozřejmě jsme se, ale i navzájem hecovali a soutěžili mezi sebou (já například s grebou o to kdo dá více gólů). Pak to bylo na hře znát a zejména v té druhé sezóně, kdy jsme obhajovali titul, si troufám říct, že jsme dominovali. Prohráli jsme v té sezóně snad jen dva nebo tři zápasy a myslím si, že tato týmová atmosféra na to měla velký vliv.
Trenérů jsi zažil spoustu, máš nějakého oblíbeného, na kterého rád vzpomínáš?Jednoho těžko určit, protože mám na vrchním žebříčku dva. Tomáše Jadrníčka a Tomáše Macka. Oba mi dali něco a oběma patří můj dík za to, že jsem měl tu možnost se dostat takto vysoko.
Nyní stále nastupuješ jako hráč v Moravskoslezské hokejbalové lize za tým TJ Sokol Poruba 2017. Co tě pořád motivuje k hraní hokejbalu?No to bych taky rád věděl Já měl v jednom období odmlku, kdy jsem se věnoval hraní ledního hokeje a poté přišlo mé první vážnější zranění ramene, po kterém jsem se vracel k hokejbalu. Zpočátku to nebylo úplně ono, ale i díky motivace od Tomáše Macka jsem v sobě našel znova chuť se vrátit zpátky na vysokou úroveň. Přes zimní přípravu jsem se vrátil na původní váhu a nabral fyzičku a získal zpátky místo v mužském A-týmu. Při prvním střídání v ligovém zápase jsem si utrhl přední křížový vaz v koleni a byl opět 13 měsíců mimo hru. A tam se asi zrodila ta motivace, která mě žene dodnes. Nemohl jsem v tom období hrát ani za barákem pro radost a ten sport mi velmi chyběl. Takže dodnes, i když nemám už ambice hrát na vysoké úrovni, jsem rád, když mi nohy drží pohromadě, tak to hraju pro tu radost ze hry a se svými kamarády z dětství.
Co by si poradil mladým hokejbalistům do jejich hokejbalových začátků?Aby si tu hru užívali a bavila je. Ale taky aby nezapomínali na to, že pokud je ta hra má bavit a dostavovali se nějaké úspěchy, tak i oni sami tomu musí něco obětovat.
Foto archiv rok 2007
Davide jsi dlouholetým hráčem a matadorem v Ostravském TJ, vzpomínáš si na své hokejbalové začátky, kdo tě k hokejbalu přivedl?Pokud se nepletu (pokud ano, tak promiň mami), tak to byl můj táta, který našel v Avízu inzerát o náboru. Na staré sokolské hřiště tehdy přišlo snad 40 mladých uchazečů o sokolské dresy . Hráli jsme tehda 4+1 na malém starém hřišti, které mělo spotřebu hokejek přibližně jednu na měsíc, bez helem a s tenisákem naplněných vodou. Bylo to tehda moc fajn, hrálo a trénovalo se jen pro radost ze hry.
Postupem času ses dostal až do reprezentace U16, se kterou ses stal mistrem (2004 Německo) a vicemistrem (2005 – ČR Ostrava) Evropy. Co myslíš, kdo nebo co ti k tomuto úspěchu nejvíce pomohl?Myslím, že těch faktorů bylo tehda asi více. V prvé řadě můj táta, který hokejbalu obětoval obrovské množství času a tím pádem jsem měl veškerý servis pro trénování. Potom určitě sokolská parta co tehda byla. Sezónu předtím, než jsem byl poprvé nominovaný, jsem vyhrál cenu pro nejlepšího střelce a nejproduktivnějšího hráče soutěže, s týmem jsme vyhráli soutěž, tím si myslím, že jsem se dostal na oči repre trenérům. V další sezóně tehda přišla pozvánka na kemp do Pardubic a já tehdy uspěl a jel na své první Mistrovství Evropy do Německa. Rok na to bylo Mistrovství u nás v Ostravě, dostat se tam a odehrát Mistrovství ve městě, kde jsem vyrostl, byl pro mě obrovský zážitek.
Vzpomínáš si na nějakou legrační historku z reprezentace? (Nemusí být legrační, napiš některou, kterou si vybavíš nejsilněji)Vzpomínám si na více vzpomínek. Například když jsme se přemisťovali po posledním kempu v Praze přímo do Ostravy na koleje VŠB, kde jsme byli po dobu mistrovství ubytování, tak si mě trenéři asi kolem 1 ráno zavolali k řidiči autobusu, jestli bych mu pomohl s cestou na koleje… Poslal jsem ho o odbočku dříve, místo ke kolejím VŠB k fakultní nemocnici… Jinou trošku pikantnější historkou je vzpomínka na otázku kluků z Čech. Ptali se mě jak si v Ostravě říkáme? Zda ty krá*o, nebo ty vo*e a já jim ostravsky odpověděl ty pi*o
Zažil jsi většinu úspěchů i v mládežnických kategoriích TJ Sokolu Poruba, popiš nám, co podle tebe vedlo k těmto úspěchům v sokolských začátcích?Výborní trenéři a skvělá parta. Trenéři, kteří nás tehdy trénovali, tak nám nic nedali zadarmo. I když jsme vyhrávali, tak žádné plácání po ramenou se nekonalo. Jakmile člověk něco na tréninku nebo v zápase vypustil, tak to většinou bolestivě nebo aspoň slovně pocítil. Dodneška mám v paměti palouček, kliky na počítání, různé kopce za sokolovnou... Uměli samozřejmě i pochválit či s námi slavit, ale vždy nás učili pokoře a nemít nosy nahoru. Myslím si, že v tehdejší partě bylo hodně výborných hráčů, kteří táhli za jeden provaz. Neřešili jsme, kdo hraje s kým, a podřídili se. Samozřejmě jsme se, ale i navzájem hecovali a soutěžili mezi sebou (já například s grebou o to kdo dá více gólů). Pak to bylo na hře znát a zejména v té druhé sezóně, kdy jsme obhajovali titul, si troufám říct, že jsme dominovali. Prohráli jsme v té sezóně snad jen dva nebo tři zápasy a myslím si, že tato týmová atmosféra na to měla velký vliv.
Trenérů jsi zažil spoustu, máš nějakého oblíbeného, na kterého rád vzpomínáš?Jednoho těžko určit, protože mám na vrchním žebříčku dva. Tomáše Jadrníčka a Tomáše Macka. Oba mi dali něco a oběma patří můj dík za to, že jsem měl tu možnost se dostat takto vysoko.
Nyní stále nastupuješ jako hráč v Moravskoslezské hokejbalové lize za tým TJ Sokol Poruba 2017. Co tě pořád motivuje k hraní hokejbalu?No to bych taky rád věděl Já měl v jednom období odmlku, kdy jsem se věnoval hraní ledního hokeje a poté přišlo mé první vážnější zranění ramene, po kterém jsem se vracel k hokejbalu. Zpočátku to nebylo úplně ono, ale i díky motivace od Tomáše Macka jsem v sobě našel znova chuť se vrátit zpátky na vysokou úroveň. Přes zimní přípravu jsem se vrátil na původní váhu a nabral fyzičku a získal zpátky místo v mužském A-týmu. Při prvním střídání v ligovém zápase jsem si utrhl přední křížový vaz v koleni a byl opět 13 měsíců mimo hru. A tam se asi zrodila ta motivace, která mě žene dodnes. Nemohl jsem v tom období hrát ani za barákem pro radost a ten sport mi velmi chyběl. Takže dodnes, i když nemám už ambice hrát na vysoké úrovni, jsem rád, když mi nohy drží pohromadě, tak to hraju pro tu radost ze hry a se svými kamarády z dětství.
Co by si poradil mladým hokejbalistům do jejich hokejbalových začátků?Aby si tu hru užívali a bavila je. Ale taky aby nezapomínali na to, že pokud je ta hra má bavit a dostavovali se nějaké úspěchy, tak i oni sami tomu musí něco obětovat.
Foto archiv rok 2007
Page updated
Google Sites
Report abuse