,,Aby mohl v našem oddíle mládežnický nebo žákovský tým vůbec vzniknout, muselo tomu předcházet několik klíčových skutečností. Jako bod nula na startovní čáře bych označil rok 1997, kdy družstvo mužů HBC Tornádo Ostrava vstoupilo pod Tělocvičnou jednotu Sokol Poruba. TJ nám poskytla patřičné zázemí včetně nově vybudovaného hřiště a šaten, bez kterých bychom našim dětem a jejich rodičům prakticky neměli co nabídnout.

V sezoně 1997-1998 pak začali trenéři Ing. Radim Vaculík a Tomáš Jadrníček budovat mládežnické týmy juniorů a žáků. Já jsem do TJ Sokol Poruba přestoupil jako hráč mužů a juniorů o rok později (sezona 1998-1999) a prakticky hned jsem začal Tomášovi Jadrníčkovi s tréninky mládeže pomáhat. Tomáš však brzy převzal trénování áčka, a tak od sezony 1999-2000 spadly tehdy již dva žákovské týmy pod mojí gesci. Tehdy mi bylo 18 let a jediné z čeho jsem mohl čerpat nějaké trenérské zkušenosti byla moje jedenáctiletá kariéra hráče ledního hokeje. Celé moje trenérské počínání tehdy nestálo na odborných znalostech, ale na kopírování praktik mých bývalých hokejových trenérů, na intuici, a také samozřejmě na výchově mých rodičů. 

Velmi brzy jsem se však mohl opřít o dva zkušené tatínky našich žáků, Zbyňka Mánka a Petra Zápecu, kteří náš realizační tým doplnili o potřebné životní zkušenosti. Oni na rozdíl ode mne věděli velice dobře, jak komunikovat s rodiči našich dětí, starali se o nábory, nezbytnou administrativu, domlouvali auta na venkovní zápasy a myslím, že i když mi to nikdy nedali najevo, hlídali určitě i mě samotného, abych se k dětem choval tak, jak se na trenéra mládeže sluší a patří. Prostě jsme si i přes značný věkový rozdíl lidsky náramně sedli a vytvořili úderný realizační tým, který fungoval několik následujících let! Navíc jsme se mohli v organizaci celého chodu týmu žáků spolehnout na další obětavé rodiče. 

Významně pomáhali pánové Jareš, Lembard, sponzor pan Hybner a jeho dodnes fungující firma Vodař, pánové Kott, Pavlíček, Šnek a celá řada dalších včetně maminek, které třeba na zápasy nosily dětem domácí buchty, horký čaj v termoskách a další drobnosti, ze kterých se však skládal velký a soudržný celek. Například přes maminku tehdejšího brankáře Robina Lassáka jsme se dostali k sponzorovi panu Dvořákovi z firmy BAIL-SPORT. Tehdy se podařilo kolem týmu žáků vytvořit úžasnou komunitu rodičů, která hokejbalové začátky svých dětí prožívala na trénincích a zápasech společně s nimi, tedy s námi všemi. Možná i proto jsme to všichni tehdy dělali s takovým zápalem, samozřejmě bez jakéhokoliv nároku na nějakou odměnu. 

Pamatuji si, že jsem každou středu a pátek po škole okamžitě spěchal na trénink žáků, který začínal myslím v 16:30, od 18:00 následoval trénink juniorů a v 19:30 vybíhali na plac muži, to znamenalo, že jsem byl na hokejbale cca 5 hodin. V pondělí jsem měl pouze juniory a muže, takže tři hodiny. No a o víkendu zápasy všech kategorií, navíc jsem hrál i za muže B. Když to sečtu, dělal jsem hokejbal v TJ Sokol Poruba asi 20 hodin týdně. Pro mě to byla úžasná doba a krásná životní kapitola, na kterou strašně rád vzpomínám. Tehdy byl pro mě hokejbal a náš klub středobod mého vesmíru a nic okolo nebylo důležitější. Bylo to moc fajn!"

Tomáš Macko

7. května 2018