Jak jsme již dříve informovali, tak letos v březnu to bylo 20 let co na sokolské hřiště poprvé vyběhli mužstva mládeže. Při této příležitosti jsme se rozhodli vám přinést takový mini historický seriál. Můžete se těšit na shrnutí počátku mládeže a jejich úspěchů a na rozhovory s lidmi, kteří u tohoto budování byli od záčátku. Můžeme prozradit, že jde o Tomáše Macka, který byl trenér mládeže, později trenér mužského áčka a předseda oddílu, dále pak Lukáše Grebeníčka, současného předsedy oddílu a šeftrenéra mládeže, který v tehdejší době byl mezi prvními sokolskými žáky a na rozhovor s Davidem Mánkem - prvním sokolským odchovancem, který dokázal získat zlato a stříbro na Mistroství Evropy v kategorii U16.

Ještě než vše postupně zveřejníme, tak by bylo dobré úvest jak vlastně vznikl hokejbal na sokole. A k tomu jsme vybrali podle nás nejpovolanějšího člověka, co kdy oblekl sokolský dres. Jde o dlouholétého kapitána, srdcaře a hráče, který je na sokole od samotného počátku - Radima Vaculíka.

Historie hokejbalového týmu TJ Sokol Poruba

Historii či různé články o nás jsem psal mockrát . Když mě kluci teď oslovili, ať něco sepíšu, že bych si jako mohl pamatovat asi nejvíc , tak jsem koumal, jak to teď napsat trochu jinak. Ale co již, „jinak“ už to bude proto, že je to psáno zase „teď“ a tudíž to bude tedy teď zase „jinak“.

Pokusím se Vám podat tedy, jak to já vidím o nás celé dnes, a jistě, protože to píšu já jako od sebe za sebe, budou to pocity, které přetavím „na papír“ čistě subjektivní. A tudíž… můžete se s nimi ztotožnit, anebo také nemusíte, vše je v pořádku…

Hokejbal se začal rodit organizovaně někdy v půli 80. let minulého století, baštou byly České Budějovice. Naštěstí nezůstal jen tam a rozšířil se do celé republiky, no a do Ostravy se v této formě dostal, pokud je nám současným hokejbalovým pamětníkům správně známo, pravděpodobně v roce 1991.

Dnes jsme úplně v jiném levelu hokejbalu, než jak to bylo tehdy. Myslím, že by dnes někteří mladí koukali, jak jsme začínali a zpočátku působili my. Ale my (také mladí, jen dříve narození) si to užívali a já za sebe říkám, že jak jsem tím vším procházel, užíval jsem si vše a užívám si to pořád i dnes.

Kořeny našeho mančaftu jsou v sezóně 1992/1993, kdy se k tehdy již existujícímu týmu HBC Ostrava Rockers s kytarou na prsou modro-červených dresů, hrající 2. ročník Severomoravské oblastní hokejbalové ligy, připojila početná skupina kluků z městské části Ostrava – Fifejdy.

Právě tento přestup z ligy u baráku pod registrace Rockerů byl velmi významný, a to proto, že jsme tam přišli my, nadšenci, možná pro někoho fanatici, ale já to vnímám tak, že jsme si prostě tento sport tak zamilovali, že už jsme se do něj tak opřeli, někdo více, někdo méně, že prostě jsme dnes tam, kde jsme… O rok později, když jsme se chtěli posunout někam dále a kdy jsme přijali do našich řad další kluky, jsme poprvé měnili svůj název, protože jsme přešli pod TJ Sokol Hošťálkovice, změnili jsme i barvu dresů na zeleno-bílou. Nicméně toto byl přestup pod hošťálkovická křídla jen na papíře, s jednotou jsme de facto neměli nic společné. Daleko více bylo důležité, že se ostravský hokejbal stěhoval z plácku za vlakovým nádražím Ostrava - Vítkovice zvaném dle tamního klubu Street na první hřiště se skutečnými mantinely v Ostravě - Přívoze. A to bylo něco! Konečně již bodyčeky nebyly o zeď garáže, konečně se plastové pseudomantinely neprohýbaly v soubojích, konečně se nerozehrával aut, když míček opustil hřiště (skutečně nekecám, takto to bylo první sezónu v Karviné), konečně byly střídačky a také první šatny, což bylo super, protože stát v trenkách na rohožce u paní v baráku, která jde vrátit sklenky do obchodu, nebo prosit prodavače v trafice, zda bychom si naše atrapy (rozuměj chrániče) nemohli nasadit u něj v obchodě, to nebylo to pravé ořechové. Také nebylo příjemné jít za domovníkem, když Vám spadla bota za mříž uzamčeného sklepa, ale zase byla alespoň sranda. Jako TJ Sokol Hošťálkovice jsme fungovali dva ligové ročníky, tedy v sezónách 1993/1994 a 1994/1995. Jenže pak již to tak dále nešlo. Kvalita mančaftu sice

rostla (třeba Karvinou, která nám nějaký ten měsíc zpátky při naší první „schůzce“ v lize dala 28:0, už jsme uměli i porazit), zahráli jsme si krátce i první ligu, což byl pro nás tehdy level jako blázen a najednou hrát v Hodoníně či v Brně, to bylo něco… Nicméně lidsky jsme se začali rozcházet a řeknu to tak… My nadšenci a přátelé jsme prostě odešli s tím, že si založíme mančaft na přátelství, poctivosti, tréninku, píli, s tím, že chceme něco dokázat. A právě na těchto hodnotách vyrostl tým jako řemen, HBC Tornado Ostrava, na jehož odkazu dnes existuje hokejbal v TJ SOKOL PORUBA. Tornado se velice rychle aklimatizovalo v ligovém ročníku 1995/1996 soutěže OHbL Morava – Sever. A pozor, byla to velice kvalitní soutěž, kde hráli i hokejbaloví reprezentanti nebo i hokejoví hráči. Nebylo jich mnoho, jasně, ale byli tam a kvalitu ligy logicky zvýšili. Na ty roky nikdy nezapomenu… Celý rok jsme vždy dřeli, makali, pak si užívali play-off, prostě paráda. A také… už jsme měli jiné barvy, Tornado řádilo se žlutou a modrou…

V sezoně 1996/1997 byla oblastní soutěž povýšena na 2. ligu a prestiž našeho Tornada šla nahoru, stali jsme se ostravským pojmem. A přišel další posun… pozor blížíme se na Vřesinskou … V roce 1997 nám drtivá povodeň zrušila hřiště v Přívoze, hřiště, které jsme vlastníma rukama několikrát stavěli, kde jsme navozili dřeva, dělali mantinely, kde jsme byli fakt doma, ale co již, stalo se a díky tomu jsme zase tam, kde jsme teď. Protože jsme tak hledali nový domov, až jsme našli plac na Sokole v Porubě. A bylo super, že tehdejší vedení jednoty pro ně zcela neznámý hokejbal vzalo pod svá křídla. Byli jsme nadšeni! A začali jsme stavět další krásné hřiště, trénovali jsme bez mantinelů, ale makali jsme dále, sháněli sponzory na mantinely a na poprvé kovovou konstrukci s kulatými rohy (do té doby se hrálo s rohy ostrými, nebo zkosenými), zápasy jsme jezdili hrát do Karviné a i když to bylo náročné, zocelilo nás to tak, že jsme nový plac otevírali v jarním finále s Karvinou. A byl plný dům! Nová tribuna praskala ve švech . Byť jsme silného soupeře nepřehráli, druhé místo stačilo, abychom se pokusili zabojovat o první ligu v kvalifikaci. Tehdy to tak bylo. A my moc chtěli postoupit. Věděli jsme, že se nám podařilo vybudovat na tu dobu luxusní hokejbalový stánek, krásné hřiště, krásné vyvýšené střídačky, ze kterých se skákalo na plac jako v hokeji, v tomto jsme předběhli dobu, tady jsme teď trénovali na kvalifikaci, která se blížila…

A s ní přišel náš do té doby největší sportovní úspěch. V těžké konkurenci šesti moravských týmů jsme vybojovali třetí, poslední postupové, místo. Obrovská radost, na Sokole bude kýžená 1. MNHbL! Právě tuto soutěž jsme hráli nepřetržitě až do roku 2015, kdy z důvodu, že jsme neměli nástupce, jsme museli dobrovolně odstoupit. Ale zpět do historie, vždyť o ní je tato zpověď . Když jsme postoupili, věděli jsme, že musíme posílit, že to sami nezvládneme. Hrálo se ještě 4+1, Tornado, posléze již pod sokolskými křídly, zvládalo hrát i na dvě lajny, ale liga to byla jiná úroveň. Hrávaly se dva zápasy v jednom dni, čekaly nás daleké výjezdy, měli jsme áčko i béčko v „oblastce“, potřebovali jsme posily, a navíc jsme chtěli zachovat přátelský duch, to byla pro nás priorita, ne tedy hvězdy za každou cenu, ale kluky, se kterými budeme kamarádi. Ne vždy se to povedlo, ale myslím, že v zásadě ano. Do našich řad přišlo za ta léta tolik nových skvělých přátel, že jsme sílili hráčsky i lidsky. Někteří z nich se hned zařadili k těm z nás, kteří hokejbal tak milovali, že se stal součástí jejich života.

Sezónu za sezónou jsme si naše zápasy užívali, ano v těch prvních našich ročnících jsme se spíše zachraňovali, ale časem se nám podařilo vybudovat takový tým, který když se postavil na modrou, naháněl soupeřům strach. Uměli jsme porazit kohokoli a dokázali jsme to i na různých turnajích mimo soutěž. Během pár let jsme se přesunuli s povinným přesunem na systém 5+1 na hlavní sokolské hřiště, kde se kdysi hrál i lední hokej . Hřiště jsme sdíleli s házenou a časem už bylo jen naše. Sice to bylo první hřiště, které jsme si nepostavili již sami, sice se to přehnalo s jeho velikostí, ale stalo se naším novým domovem a my i na něj byli hrdí. To už jsme hráli v modrobílých barvách a několik let se Sokolem na prsou a hlavně se Sokolem v srdci . Po letech v šatně na budově jsme se přestěhovali do šaten na tribuně, což jsme docenili později. Je to tak opravdu lepší, i já jsem změnil názor, moc se mi z budovy nechtělo.

A co bylo nové s příchodem do ligy a se skutečností, že se rozrostly naše řady o nové osobnosti, byla skutečnost, že se začalo pracovat s mládeží. Byť to bylo mnohdy velice drhnoucí, na Sokole začala líheň a velmi super bylo to, že se s ní pracovalo právě na těch přátelských základech, náš tým prostě tak vždy fungoval. Nejstarší hráči, ti, co chtěli, se etablovali do nových rolí hrajících trenérů či funkcionářů, měli jsme vždy výbor, rozhodovali jsme o tom, jak v jednotlivých kategoriích budeme dělat to či ono. Jako kluci jsme se přátelili i mimo plac, prostě na Sokole jsme vždy byli jedna velká rodina…

Vzpomínky krásné, ale teď je teď… a teď je to také fajn. Je super, že se pořád scházíme, pořád trénujeme, ba co více, vrátili se i někteří kluci, kteří pamatovali staré Tornado, stále hrajeme soutěže na více úrovních, už to sice není pro muže tolik vážená první liga, ale i tak, soutěž má svou kvalitu, máme v mužích hned dva týmy, velkou členskou základnu, pracujeme nadále s mládeží, naši mladí, a to již za nás nehrají jen kluci, ale i holky , hrávají za reprezentace, prostě stále děláme hokejbal tak, aby nás bavil a baví nás. Jistě… řešíme i různé neshody, něco tam, něco onde, ale cožpak to vadí? Vždyť každá věc, kterou máme „řešit“, je výzvou, nepřišla náhodou, tudíž je na nás, jak se k ní postavíme a ve finále, chceme-li, nás posílí. Toto platí v životě obecně . Máme super výbor, super tréninky, jsme parta a to je moc fajn. A takto to bude u nás vždy, ostatně dle našich voleb …

Radim Culda Vaculík

V Ostravě, 4. 4. 2018